HľadaťTémy |
2RENÉ ODCHÁDZA HĽADAŤ FATIMU. STROSKOTANIE LODE. RENÉ SA DOSTÁVA DO OTROCTVA KÁHIRSKEMU KUPCOVI Čo pak za lekárstvý bilo to, které Van Stiphout k hojeňí rani Renaitovéj nalézel, čo za spúsob vimislil, kterím ho spokojil, hádať ňemúžem. Odbili dosť ríchle od Tripolisi di Soria a asnaď k Tripolisi di Barbaria za caddim jíťi pospíchali. A juž moschiti z okrúhlimi svími vežámi, juž kaštile, juž zámki, celé juž mesto z očuv jejích pre dlkšé oddáleňí bilo zhinúlo, ništ juž jinšé pred sebú a za sebú jeďiňe vodí širokú a dlhokú jejich rovinu uhlídali. Čas bil, nad který líbežňejšiho ňežádali. Nebe jasné, žádními oblakmi ňepoškvrňené, more uťíšené, postredňé mezi silnimi a mdlími vetri, ňé na všé strani, ale kam loď bila nastrojená, fukajicé až do západu slunca. Vtedi ale premeňen jest obličej všech tíchto, vtedi: V jednu štiré z díluv sveta štír ztrhnúli sa chvílú nad bezpečnú vetri loďú... a bárs od Aeolusa krála svého ten rozkaz mali, bár sami proťi vúli jeho silné, kterími zvázaný jsú, reťazi potrhali, železné jeskiňe, v kteréj zdržaný bívajú, dvere vilámali a vileťili, hlásili spolu. Ukrutnú zvukmi ukrutními a počali vojnu.
Aňiž bila jím potreba d1ho o prevíšeňí pracovať, nemusili ostatňú mocú fúkať, v tríski bilo obraťené hnedki, čo k zlámaňú, bilo v niti a pazďeri premeňené, čo sa k drápaňú zrozilo. A tak z krátkím seba bráňeňím: Uznali víťazuv veslá, štranki uznali plachti, Bili bi pak po takovém sužováňí uťíchli, hňev a prutkosť svú zložili, neb čo k najmizerňejšéj bíďe chíbalo? Ňemóhli vícéj z prostred vód k suchu prijíťi, zbavení bivše z všej k plvaňú potrebi. Ale sa ňelibilo toťižto najužšú nádej k životu v hajove zustávajícím nechaťi, včilejšú úzkosťú začátek toliko dali nasledujícéj, ňekonečňe strašlivejšéj: Po nebi rozprchlé v ťesnú k lodi hromadu ztlkli
A čo jinšé malo nasledovaťi? Bárs hore, bárs dolu js' pohlídal, previšovala zlosť jích trápícá zlosť Aeneášovu, ačkoliv od nahňevanéj Juno bohiňe jemu vižádanú. Mračná, kolik bliskuv dávali (dávali pak bez počtu), tolik take hromuv hajov zapalujících sipali. More juž ve dvoje roztrhnuté, až na dno své jích zpúšťalo, hrob budúcí jím ukazujíc, juž naduté až k hvízdam jích vizdvihovalo, odkúď zas z ríchlosťú do hlbokosti leťeli, zrutními k temu vlnami ustavične jsúce tlčení. A juž zvrchu od strél horili, ze spodku juž od vodi velkími potokmi prez díri seba lejícéj mokli, juž správce a riďitel loďi vivolal, žádnú vnútri ňepozustávaťi pomoc, jisté biťi zahinúťí, jakbi tam meškaťi zetrvávali a abi deski z tejž príčini pre své, ňechžto pochibné, ale jisťejšé predca života zachováňí trhali, dával raddu. Kďiž toto každý bedlive konaťi začíná, Renait všecki smísli potraťíc, jaJkbi prítomné nebezpečenstvý aňi ňeviďel, stál toliko a slovo: Láska, láska, bez všeho doložeňí z úst vipúštal. Zrozumil Van Stiphout, kďe cíli, veďel, že on pre svuj vic jak pre vlastný život jest v lítosti. A preto, bi smrťi jeho polechťšil: „Neprikládaj si" (pravil k :ňemu) „a ňerozmnožuj tvoje i moje bídi! Ovšem, že láska obidvuch do ňeštestí techto uhodila. Milovaljs´ ti a čojs' miloval, hodné bilo, bijs' všecko toto dobrovolňe na teba prijal; obsáhňeš, ver, za lásku odplatu hojnú. Miloval jsem i ja, a že jsem miloval, milovanímu chcel jlsem biťi tovariš ve všech jeho prihodách. Ňesužuj srdce tvé, daljs' mi mzdu za lásku moju; jak čo víc míňíš daťi, dáš više miri, jestli učeňí mé, slib tvúj, do kterího jsi sa mi pri brehu domácím pod velkú pokutu zavázal, viplňíš, kďiž (o čem ňezúfám) z včilejšího nebezpečenstvý zprosťený sám tvojéj samího ochraňe poručen buďeš." Dokončíc mlúveňí své, v púlsmrťi ležícího zdvihel a na plecách svch
sprostred ohna, jak nekdi Anchisesa sin svúj z Troje horícéj, do člnka
viňésel, v tem chťejíc obranu obidvuch hledaťi. Ale jak ho zloži1a pre
čosi ješťe sa navráťil, člnek jest odtrhnutý a ze sammím Renaitem daleko
od. loďe hoďený tak, že od príjdúcího Van Stiphout aňi viďený ňebil.
Až do večera, jak jsem poveďel, po brehu postávajíc, od mora ňeodchádzal, aňiž bi bil celú noc, kďibi ho ňebili všelike vodné potvori poplaši1i. Ale tito podle običaje svého po záchodu slunca z moru i z Níla na sucho pre pašu vicházajíc a vizizujíc, učinili, že Renait z richlim sa od člnka behem pobíral, bežal, dokuď stačil a kďiž aj bežaťati ustal, šél ňištmeňéj, chťejíc do jakkoliv ukrutních rúk radňéj nežli do brucha hovada ňejakiho padnúťi. A juž sa sebe od vód oddálený a k osaďe ňékteréj priblížený viďel, kďiž ňenáramňe do járni hlbokéj na chrbét živého čehosi upadel. Uléknul sa dvojnásobňňe, obzvláštňe kolikrát híbala sa, zdvíhala a zubámi škrípala ťesno ležícá potvóra. Usiloval sa odtúď vidrápaťi, ale vždicki naspát sa kliznúl, vždicki, odkud sa pohnúl, ta bil zas zvalený. O víjduťí techdi z jezera teho v noci zúfajic, očekával z velkím strachem ráno, čo bi tož za spúsob k vislobozeňí od hoferství takího priňéslo, dosť majíc k hlave potvori sa ňepribližiťi zatúď, neb jináč neviďela sa mócťi pre úzkosť jami uškoďiťi. Na svitaňí, kďiž juž rozeznaťi móhel podstatu tovariša jamního, viďel,
že visokosťi a velkosťi jest jak vúl, nohi mal take jak vúl, chrbet a ocas
konský jako i hrivu, robi jak ďivoký veper. Zestrašil sa opeť a opeť ze
všú silú bidla teho namáhal sa zbaviťi. Ale aj hovado víc jak ve trne bilo
ňespokojné, bár násedníka, bár maličkosť hňízda trpeťi ňechcelo; mnohokrát
z ve1kím sa stonaňím povzdvihovalo, mnohokrát s nemalím svím ublížeňím
dolu padalo, dokuď obidva o víchoďe slunca ňetešícú pomocú odtúd jsú viťahnutí,
od sedlákuv toťižto, jichž chlopec ten správa bila.
Zpusťíc potem štranki, kterími opásaní bili a jeho prvé viťáhnúc, prácu
mali z potvorú. Mnohé mnohonásobního zbroja tlčeňí a uďereňí zňésla, ani
ňeprestala dotúď žiti, dokúd prez všu oďev rnordárum svím pot ňepremokal.
Toto pak jednúc obsahnúc sedláci a.zabitú potvoru podobňe z prékopi hore
vidájíc, navráťili jsú sa s ňú a Renaitem do ďeďini. Tam hneďki prvňú jemu
otázku kládli: Či a kďe ma peníze? Kďiž pak on žádné sebe biťi jednostajňe
mlúvil a kdiž to i sami, sťáhnúc šactvo jeho a každý šev rozpárajíc, zjevňe
skusili, do pút obitího vhoďili do maštale do dalšího ňečoho o ňem dokončeňí.
Po ňekolko pak dňuv z druhími vezňoma vivešen jest na trči do mesta Damiata
aneb Pelusium rečeního, mesta, které Uhrum bilo dobre známe, kďiž z Ondrejem
králem k Jeruzalemu, bi jeho muhammedanum vitrhli, pospíchali. Tuto na
rínku ňé jináč než jak u nás hovadá k predávaňú bili viložení všecci, kterí
z cudzích krajin jakkoliv chiťení jsúce, víru Muhammeda prijaťi nechceli.
Arabšť tento pod krátkím časem natolko Renaita zamiloval, že čím náhle z Damiáti višél, železá hňeďki z nóh a rúk jeho dal poztlkaťi a ňélen to, ale i zaklnúc sa silne, príslíbil, že ho po vikonáňí jednéj ňedlhéj a lechkéj práce do svého kraja prepustí, jak tú buďe mať žádosť. Jakbi ale vúlu svú premeňil, tuze sa zavazoval o svú peč celiho života jeho vichováňí, na jedno toliko siliťi jeho neprestával, bi toťižto rúcho své zhodíc, krajiňe téj običajné pre vetšú jeho a svú bezpečnosť oblékel, čo i učiňil, buďto pred tim jinšé z mdlích ňékterích príčin bil uložil. A toto Arabšťa dobroďeňí, ačkoliv z veťšéj stránki len v slibe ješťe zustávajícé, velké bilo. Jak jsem poveďel, Renaita šťesťí, ano, také, kterího dúfaťi mnohomeňéj čekaťi nemohel, ňeomílňe ostré srdca boďeňí cítil, kolikrát pominutý pred málo dňoma stav do mislu vstupoval. Sužovalo ducha, že Don Varleta neuhlída, Van Stiphouta stratil, k temu, že Fattima svúj sebe slib vyplňiťi ňemóhla. Ale ponevádč toto jednúc juž na veki, jak sa zdálo, pominúlo, ňemalo biť mudrího za tím želiti – k bolesťi novú vžďicki bolesť priklúdaťi. A taťika jsíce ňebilo mu ješťe odjalo nebe, móhel ho časem viďeťi, kďiž podle slóv pána svého mal biť prepusťený, ňebil, ačkoliv dlhý bil kus zeme, který z Cahira domuv védel, ňepreiďetedlný. Čo mezitím, biťbi tolik úzkosťí bil mal znášat ješťe, kolik prítomních juž sa jích bíťi ukazovalo? Ta: klí žáden spúsob k plnéj sloboďe ňenacházajícimu trpezlivost, najprospešňejší v bídách lík, bila potrebná? Listi, každú podezrenosť odvracajíce, které i doma i v Tripolisi bil vzal, v hajove zustali; a bár bi je aj bil mal pri sebe, čo móhli holé listi pomócťi? Bil bi pak mal peníze take k vikúpeňí svému, i to skoréj škoďiťi, jak osohovaťi malo, neb odtúď, že bohatý jest, suďící, druhý, ano, i treťiikrát tolko bili bi od neho žádali. Lepšéj techdi mal sebe poraďiťi, kďibi aj o rodičoch svojich mlčal a k polehťšení nechuťi svéj chuť pána ve všem hledal. Čo rozvážic, jak bilo v sebe všecko a nasledoval bedlive. O rodiňe
tázaný, buďto mnoho mlúvil,l, slová ništmeňéj to bili jeďiňe, aňi bis'
bil víc s ňích rozumil, jak že on sirota jsúce, od milosrdního v Beňátkách
muža jest priján, od maličkosťi až po včilejší svúj vek vichovan. Lasku
pak Arabšťe ješťe v cesťe svú poníženosťú, poslušenstvim a príveťivosťú
tú obsáhnúl, která šťesťí budúcé bez všeho zatmeňí slíbiti móhla jedním
nadevšecko učinkem, který ponevádč sebe škodlivý, Arabšťovi ale velmi prospešný
bil, obdržal, že tenž Arabšť ze sebú ňikdi jak pán ze sluhem nezacházál.
Stvor tento z mnohími jinšími zázračními jest obivatel Níla, ale v noci toliko. Ve dňe sucho líbi a juž chodí, juž sa krije a skovává zpotajemnosťi, hledajíc k pokrmu živého ňečo; masem pak lidskím najvíc sa oblibuje. Kďiž ništméň človeka pohltá, ríkajú, že nad kosťámi plače, ale ňe asnaď, že zmárňil, než že druhího ňemá, kterího bi podobňe pochovať móhel. Roďí sa z vajca téj velkosťi, kteréj husacé jest; ti maťer kďiž znese, na druhé místo prenášá a tam na ňich. náseďí. Po vikluvaňí svém z tehož vajca rosťe cely (čo samimu a jeďinkími vlastné sa biťi viďi) svúj život; odtúď i više osemnacťi loktuv dlhý mnohokrát nalezení bívajú. Nohi, kterích šťíri ma, jsú krátké, na ňích pazúri z dlhími nochtoma; zubi husté, které kďiž skladá, jak hrebeňe sa scházajú; spodňá hubi jetho žgraňa ňikďi sa ňehíbe, višnú toliko pozdvíhuje, kolikrátt tuž hubu otvíra; jazík mu žáden ňerosťe, je z počtu ňemích. V behu tú chitrost má, že kďiž uťeká, žáden jeho dohoňíti a kďiž naháňá, ňikdo jemu uťéctí v stave ňeňi, jestlli pravo pred ňím beží; jestli ale často sem tam sa obracá a cestu svú križí, čo, kterí jeho znajú, zachovávajú, od hrucha jeho sa vislobozujú, neb on žadné v ťele zhibí ňemajíc, dlkšú chvílu potrebuje, bi sa na bok obráťil. Kďiž ho ňekdi prisťihnú a zabíjajú, prez brucb ho kolú, neb na chrbťe tak tvrdú má kožu, že paloš jakkolik ostrý od ňéj odskakuje ju ňechitá. Stvoru tak spísanimu jest jméno crocodil. Kúsaňí jeho jak jedovité jest, skusiťi bilo na Renaitoví, neb ačkolik len zvrchu podrápané bilo lítko nohi jeho, ale v okamžení tak sa rozšírovaťi počala opuchlina, že bi bil musil po ňekolik hodinách zhinúťi, kďibi v loďi bili ňebili, kterí náhlé a z domajších nástrojuv znali osožné lekarstvý prichistaťi. Tito sol v pevném ocťe pomočenú do šatki zavínali a na raňené místo prikladali z tím prospechem, že zaňedlho spadla všecka opuchlina a noha straťenú svú čerstvsť obdržala. Čudný lík a tím ješťe čudnéjší, čím lacnejší jsúce, mnohonásobné jinšé nemoci odháňí, proťi pošťípaňí osi prám tak, jak proťi pokúsaňí crokodíla s ňú nažíváme. Proťi vredum hlavi z ťelacím lojem ju rozťíráme, proťi žíl boleňí najvíc okolo plecuv ju privazujeme a ťeplú vodú často políváme. Kďiž jasná opuchajú, je ňú treme, kďiž sa popálíme, z olejem ju míšáme, kďiž nám pokúsaňím uškoďil had, bereme ju z oríganem, madem a hyšopusem; aj svrab hovaduv prestáva, kďiž je ňú drhňeme. Po uťíchnuťí vetruv odešli z místa, kďe Renait také pre pána svého ňešťesťí bil podstúpi1 a previšíc pjeť míl zeme, vstúpili do celího juž Níla, odtúď pak štiri míle prejdúc, bili v Cahíri. Mesto toto, které aj Tostat, Alcair, Mesr sa.jmenuje, leží v prostredňem Aegipťe, národu prebívajícímu Bostani rečeném. Jak velké musí biťi, odtúď vínášaj, že ulic na štiri a dvaceť ťisíc pocituje; moschití aneb kosťeluv muhammedánskích len tích, které vežámi jsú ozdobené, má šest ťisíc osem sto a v jistoťe, neb tri naše zeme míle v dlhokosťi svéj naplňuje. Mnohonásobné tam liduv pokoleňí, mnohé jaziki a vereňí; prebivá v ňem bašša, ce1ího Aegipta spravec a dvanácť ťisíc voákuv pre každú príhodu drží; prebívajú tri patriarchové také, musulmanuv, cophtítuv a Reckuv. Kupectvý v ňem panuje, jaké setvi jinďe a hojnosť všeho tam nalézňeš, jak vodu vijmeš, neb tu skrz cévi z Níla prinesenú kupovať musá. Renaituv pán dum svúj mal ňedaleko moschiti jmenem G i a m a 1a s a
r, kterej kolo vlaskú mílu činí; tamž s a n t o n i kňeži z poveďením musulmanuv
patríarchem bidlá a pobožnosťi podle radu svého vikonávajú. Na prvňé hňedki
vkročeňí do domu teho, viďíce mnozstvý ozdobuv a prístrojuv, uznal Renaít
vikupitela svého ňé z tích počtu biťi, kterí všaďe ležá a z Irusem pod
ťeškú kvílá ňevhodnéj chudobi ťerchu dobru stránkú pokladuv bohatího Croesusa
vládal. Na poli mnohé mnohích hovád stáda, doma pak všeliký drahý krám
poťtujíc. A ponevádč z tich bil, kterích múdrejšé a krotšejšé náboženstvý
mudrejších, ťikších a krotšejších činí, u ňeho porádek mezi domajšími najvetší
bilo videťi, který z láskí a ňé ze strachu bil zachovávan.
V kripťe téj, čo zázračňejšé jest, nacházajú sa ňekteré kahance, tíž podle svedectvý mnohích aj ňiňnejších místa teho opatrovnikuv v čas pohreba vložené a zažané horá až posaváď bez všeho, bárs masťi prilívaní, bárs jinšího jakíhokoliv poprávaňi. Ale jak pochopiťi, tak aňi veriťi sa to ňemúže. Velký zajisťe hrích mali maťi mudrcí ti aegipští, kterí tak osožnú, ano, tak potrebnú lidskímu pokoleňú pomoc naléznúc, ňebili bi o ňéj neb jazikem neb perem potomkuv svojich naučili. Asnaď ništmeňéj, kďibi pilno všecka jejích správa prezrená bila, sud olejem plný ukázal bi sa v múre aneb v zemi skritý, odtúď skrz potajemné žlabi své ohen živobiťí ťáhňe, aneb ze strommi ňékterími, masť ploďícími, zdelováňí má lampa, odtúdž do ňéj, kolik potreba jest, priťeká? Ale aj vtedi prinajmeňéj knot bi ňestačil, z jakýhokolik asbesstu bi bil. Ňedaleko Memphisa viďeti jest Jamu tú, kterú Meris král ješťe dal bil vikopaťi a kteréj i včil velký úžitek beru bívající okolo. Neb ponevádč Nil, který Aegiptšťskím na místo déšťa slúží, ňekdi vic, ňekdi meňéj rosťe (rosťe pak običajňe z letním slúnca pristaveňím) a tak neb do sitosťi neb né role polívá. Kďiž hojnosť vodi prináša, ju prez jarki do poveďenéj jami púšťajú a odtúď včas suchosti sáťú svému pomahajú. Čiňí pak sa toto z ňema1ú slavnosťú: Celý Cahir, ano, i oddálené mestá a ďeďini zbéhajú sa, všelikú radost a ťešeňí okolo kaluže téj vspolku konajú a mezi veselím vískaňím, potem nežli bašša prvný rilem svím počnúc znameňí dal, prékopi pretrhajú. Stojá v bariňe téjto dva stlpi kamenné; vrchi jejích, ktoré z vodí vizírajú, tri sto nóch dlhé jsú, spadki pak i dvakrát tolko. Na obidvuch konci jest vikresaný obraz krála na thrúne seďícího. A podobních stlpuv pri Cahiri a Memphisi mnoho jest; jinšé prazné zňútra a tito bili hrobi králuv, jinšé plné jak znútra tak zvenku; zvenku po sebe od vrchu až k spodku mnohonásobné obrazi majíc: jest tam hlava bujakova, lvova, capova virezaná, jsú všelíkích ptákuv obličeje, čo ríkajú biťi písma hvezdáruv, ale s ňeho ješťe žáden o žádném bárs hvézd, bár povetrý premeňeňí ňeprorokoval. Vistavené pak jsú ňé z mramora, kterího v Aegipte dosť majú pekního, než z kameňa, který pri meste Thebae rostnúc, víhlída, jak ibi bil iskrámi pasipaný. Jsú ze stlpuv tíchto ňekterí juž i v Ríme, jenž od císaruv pohanskích ješťe z teškú bili ta prácú prevezeňé, na čud bez pochibi a zázrak. A odtúď vinášaj starodávních Aegipšťskích rozum, vťip a múdrosť. Čo mezitím všecki Aegipta rídkosťi prevíšovalo, bil Dum dvanácť králuv, labyrint v pravďe nazvaný, z kterího bi ani Theseus po cverňe Ariadne panni, aňi Daedalus vrchem po povetrý ňebi1 cestu nalézel, tak popleťené bili všecki vchodi a víchodi. Stavaňí toto ponajprv bilo obklíčené pevním múrem, vňitrňe stálo dvanácť domuv a okolo koždíha množstvý menších domčekuv, všecko pak toto osobitný svuj mala múr zvúkol a vúkol; ňúter vejdúcímu samé chodníki, svetlice a dvere sa ukazovali. Jak šél, kde skrz oči bil veďený, po ukonáňí svém neb vicéj sa straťil a zamotal, neb na predešlém míste bez zmerkavání sa nacl1ázal. To pak podobňe i pad zemú skusiťi móhel, neb celý Dum bil podkopaný. Aňi tam jinšé ňebilo videťi, len z každéj ulički jinších sto, z každího kroku krížové po všech bokoch cesti. K čemu bidlo také poveďení králi vimisli1i, oňi bi sami svedčiťi móhli: asnaď chválu jeďiňe u budúcích národuv hledali, jako. i z predneseními hrobmi a st1pmi. Bil celý ten kaštíl z bílího mramora hňeď pri rečenéj Merisa jame a včil s ňeho rumi toliko a porušenosť ta choďící viďá. Všecko toto Renait z prihodním časem prehlédnúl a svú povinnosť ze sinem Arabšťa dokonále plňíc, blízké své k Don Varletovi navráceňí z ňejakím ťešením očekával. Ale prám z tú svú dokonálosťú, z kterú vislobozeňí mal vislúžiťi, dlkšú, tvrdšú a velice nebezpečnú službu sebe prisporil. Uslišal bil čtnosťi jeho mophti, anebž kterího jsem hore spomenúl, musulmannuv atriarcha a bárs od druhího nékoho naveďený, bárs z vlastňej a dobréj vúle mlaďenca takího v svém chcel mať dvúre pre túž jistú, pre kterú u Arabšťa bil, potrebu. Odporoval temuto Arabšť jednostajňe a z penízmi za ňeho obetovaními pohrdal, odporoval aj Renait, slišíc takovú muhammedána žádosť a rozličné pánu svému prednášal príčini, skrzevá které pohnutý stál bi za seba u mophtiho a bárs prosbám, bárs hrozeňú jeho ňepodvolil. Jestli bi jináč biťi nemohlo, prosil, bi seba patajemňe prepusťil, že bi šél a do jakkolik ňemilosrdních rúk radnéj padel, povedal. Mal Renait velkú jednu poňímo tích, které všem jsú obecné, príčinu, pre kterú tak sa chránil domu muhammedána techto. Ale darmo bilo.!Silil mophti Arabšťa cophtítu a tento Renaita naposledi i z plačem prosil, bi dvojnásobné ublížeňí, jeho toťižto a svojé, odvráťil, čo rozkazujíc ďichťí, učinil, tak on o Arabšťa, dabrodinca svého, ňešťesťí víc jak a své sa lekajíc (neb juž aj bez vedomý uťécťi mis1il), pristal ňepovolňe omrzlímu mophtiho pítaňú z tím ništméň spúsobem, bi u pána predešlího i pozatím bivaťi móhel.
|
Prihlásenie |